Rodiče a rodina mají nejpřímější a nejtrvalejší vliv na učení a vývoj dítěte. Jako první vychovatelé svých dětí hrají na cestě potomků ke vzdělání zásadní roli. Pro kognitivní, sociální a emoční vývoj dítěte je klíčové podnětné domácí prostředí, které motivuje k učení, i zapojení rodičů do školních aktivit. Budou-li si rodiče s dětmi v útlém věku hrát nebo jim předčítat, pomáhat s domácími úkoly nebo diskutovat s nimi doma o škole, účastnit se třídních schůzek a dalších školních aktivit, bude to mít pozitivní a trvalé účinky na motivaci dítěte k učení, jeho pozornost, chování a úspěch ve škole. Zásadní vliv na učení u dětí budou mít rovněž očekávání rodičů v oblasti jejich vzdělání. Pro zlepšení vývoje dětí a mladých lidí je tedy zásadní budování partnerství mezi rodinou a školou a zapojení rodičů jako partnerů při učení již od útlého věku dětí.
Vztahy mezi školami, rodiči a rodinami však mohou představovat výzvu. I když má mnoho rodičů ze znevýhodněných prostředí vysoká očekávání a chce pro své děti tu nejlepší školní výuku, nemusí se zapojovat, protože se cítí nedostatečně znalí daného školního systému a školní kultura a „jazyk“, jakým mluví, jim není blízký. Někteří mohou být demotivováni svou vlastní zkušeností či neúspěchem ve škole nebo mohou mít pocit, že nejsou schopni děti podporovat. Rodiče z řad migrantů mohou mít pocit, že jejich jazykové schopnosti nestačí na komunikaci se školami a na to, aby dětem pomáhali a sledovali jejich pokrok, a mohou mít také pocit, že jejich hodnoty a kultura jsou příliš odlišné od kultury hostitelské země, kterou představuje škola. Zapojení rodičů může bránit i to, je-li rodič samoživitel či má-li časově náročné zaměstnání, které neumožňuje flexibilní pracovní dobu.
Učitelé mohou na druhou stranu vnímat rodiče jako pasivní, oportunistické či obtěžující nebo jim může chybět čas a zkušenost na to, aby s rodiči z různých prostředí komunikovali, kontaktovali je a zapojovali. Mohou mít obavu, že zapojení rodičů jim bude ubírat čas, a bude tak na újmu jejich povinnostem ve výuce. V některých případech nemusí být dostatečně uznáváno, že komunikace s rodiči a jejich zapojování je při motivování žáků k lepším studijním výsledkům klíčovou úlohou učitelů a škol. Důvody udržování odstupu či netečnosti některých rodičů nejsou učiteli správně pochopeny a role rodičů ve škole není jasná.
Efektivní partnerství mezi rodinou a školou musí být založeno na vzájemné úctě a uznání hodnot, předností a odbornosti obou stran. Rodiče a rodiny ze všech prostředí a všech úrovní vzdělání by se měli cítit ve škole vítáni a jejich přínos by měl být oceňován. Je třeba, aby byli uznáváni a přiměřeně podporováni jako spoluvychovatelé při učení svých dětí, a to již od útlého věku.
Z výzkumů vyplývá, že multidisciplinární přístup, který předpokládá zapojení rodičů, dětí, učitelů a odborníků, je pro řešení problémů chování školáků klíčový.
Více informací:
Claveria, J. V., a Alonso, J. G., „Why Romà do not like mainstream schools: Voices of a people without territory“, Harvard Educational Review, sv. 73, č. 4, 2003, s. 559–590.
Downes, P., „Towards a Differentiated, Holistic and Systemic Approach to Parental Involvement in Europe for Early School Leaving Prevention“, zpráva připravená k projektu URBACT PREVENT, 2014.
Sheridan, S., Hoo Ryoo, J., Garbacz A, Kunz G., Chumney, F., 2013, „The efficacy of conjoint behavioral consultation on parents and children in the home setting: Results of a randomized controlled trial“, Journal of School Psychology, sv. 51, s. 717-733.
